Zvídavý dotaz, který mě navede zavzpomínat si na dlouhou cestu mého tvoření. Od mladí mě bavily ruční práce. Pletení náramků přátelství, vyšívání, malování olejem či akrylem… bylo toho za ta léta hodně k čemu jsem přičichla. Ke kumihimu jsem se dostala spíše náhodou. Jak už to bývá. To nejkrásnější vás bouchne do nosu, když to nejméně čekáte.

 

Za osudové setkání bych považovala rok 2015, kdy jsem na Adviku viděla vystoupení skupiny Gorin – samurajská show. Vyzkoušela jsem si výcvik samuraje a dnes už jen blahosklonně shlížím na nadšené zájemce o zkoušku v pravé válečnické zbroji. Vím moc dobře, co to obnáší. Samurajové byli každoročním povinným vystoupením, které jsem chtěla vidět a případně s nimi pohovořit.

Pořád tam nezaznělo, kde jsou ty šňůrky. To se musíme přiblížit blíže do současnosti. Mé srdce v roce 2018 nalezlo svou drahou polovičku právě v samurajské skupině. S Jiřím jsme brzy vytvořili pár žijící Japonskem v českém prostředí. A přidali jsme se k pevnému středu skupiny Gorin.

Stanislav Bartůněk si vyrobil pletací stavy marudai a takadai a zručně se chopil nové techniky. Bylo fascinující sledovat jeho pletení. Prameny skákající jeden přes druhý tvořící dohromady něco krásného. Časově náročná technika, ale ten výsledek…

Nenechalo mě to dlouho chladnou. Nutkání zkusit něco nového bylo silné a již brzy jsem měla doma krásný pletací stav k tvoření. V roce 2022 už jsem na akcích předváděla pletení a učila zájemce na začátečnickém setu uplést si náramek společně se Standou, který byl mým vzorem a pomocníkem v jedné osobě. 

Začínala jsem s jednoduchými vzory a postupně nabírala inspirací, zkušenosti a získávala potřebnou literaturu. Dnes mohu říct, že čím víc toho o kumihimu vím, tím víc k němu mám úctu. Jsem si jistá, že se nikdy nevyrovnám starým mistrům a jejich složitým a fascinujícím vzorům. Mohu se však o to pokusit. A to je moje cesta. Kráčet kupředu, zkoušet nové možnosti a ukazovat všem tuhle starobylou techniku, jež je často velkou neznámou v našich končinách.