Barvy v umění a spiritualitě Japonska
Barvy měly v tradičním Japonsku mnohem hlubší význam než pouhou estetickou funkci. Byly spojovány se společenským postavením, duchovní symbolikou, přírodními živly i náboženskými představami. Správná volba barev vyjadřovala postavení člověka, jeho charakter, vztah k tradici i ročnímu období. V japonské kultuře se barvy používaly promyšleně a každá z nich nesla určité poselství.
Na přelomu 6. a 7. století byl vydán edikt, podle něhož byli dvořané nuceni nosit jako součást slavnostního oděvu pokrývku hlavy kanmuri v rámci systému známého jako „čepicové hodnosti“. Tento systém zavedl princ Shōtoku po vzoru čínského císařského dvora a měl upevnit společenský řád i hierarchii státní správy. Poddaní byli tímto způsobem rozděleni do dvanácti sociálních tříd, které se odlišovaly šesti základními barvami.
Nejvyššímu stupni toku (ctnost) náležela purpurová barva. Pokrývky hlavy této barvy směli nosit pouze princové a nejvyšší ministři. Purpurová byla v Japonsku mimořádně vzácná, protože výroba purpurového barviva byla složitá a nákladná. Barva se proto stala symbolem moci, duchovní vyspělosti a vznešenosti. Dodnes je purpurová spojována s aristokracií, buddhistickými mnichy vysokého postavení a slavnostními obřady.
Druhému stupni nin (lidskost) byla přidělena modrá barva. Modrá symbolizovala klid, věrnost, čistotu mysli a harmonii. V tradičním Japonsku se modrá často spojovala také s vodou a nebem. Japonci navíc dlouhou dobu nerozlišovali modrou a zelenou jako dvě oddělené barvy, a proto měla modrá blízko i k symbolice přírody, růstu a obnovy života.
Třetímu stupni rei (dekorum, zdvořilost) náležela červená barva. Červená hrála v japonské kultuře mimořádně důležitou ochrannou a duchovní roli. Byla spojována s ohněm, sluncem, energií a životní silou. Zároveň měla chránit před zlými duchy a nemocemi, proto se často objevovala na branách šintoistických svatyní (torii), dětských oděvech nebo slavnostních předmětech. Červená vyjadřovala také radost, slavnostnost a vitalitu.
Čtvrtému stupni šin (víra) byla určena žlutá barva. Žlutá symbolizovala zemi, stabilitu, důvěru a duchovní rovnováhu. V některých obdobích byla spojována s císařským dvorem a buddhistickou učeností. Zlatavé odstíny se často používaly při výzdobě chrámů, skládacích paravánů nebo luxusních svitků.
Pátému stupni gi (spravedlnost) odpovídala bílá barva. Bílá představovala čistotu, pravdu a duchovní očistu. V šintoismu je dodnes považována za posvátnou barvu. Kněží nosí bílé oděvy při obřadech a bílé papírové proužky (šide) označují posvátný prostor. Zároveň však měla bílá v Japonsku i spojení se smrtí a posmrtným světem, proto se tradičně používala také při pohřebních obřadech.
Nejnižšímu stupni či (vzdělanost) byla přidělena černá barva. Černá v japonské symbolice neznamenala pouze temnotu, ale také moudrost, zkušenost, důstojnost a hloubku. V tradiční estetice byla ceněna pro svou střídmost a eleganci. Černě lakované předměty, kaligrafie psaná černým inkoustem i formální oděvy samurajů vyjadřovaly disciplínu, autoritu a soustředění.
Významnou roli v japonské symbolice barev hrál také systém pěti přírodních živlů převzatý z Číny (gogyō). Tento filozofický systém spojoval jednotlivé elementy s konkrétními barvami, světovými stranami, ročními obdobími i lidskými vlastnostmi. Dřevo reprezentovala modrá či zelená barva a symbolizovalo růst, život a lidskost. Oheň zastupovala červená jako symbol energie, vášně a obřadnosti. Země byla spojena se žlutou barvou a představovala stabilitu a víru. Kov odpovídal bílé barvě, čistotě a spravedlnosti. Voda byla vyjadřována černou barvou, která symbolizovala hloubku, moudrost a schopnost přizpůsobení.
Výsostné postavení náleželo v japonské symbolice purpurové barvě. Ta představovala dokonalou harmonii protikladných sil jin a jang – ženského a mužského principu, tmy a světla, klidu a aktivity. Purpurová byla považována za barvu duchovní rovnováhy, vznešenosti a tajemství. V období Heian ji směla nosit pouze nejvyšší aristokracie a některé odstíny byly přísně vyhrazeny císařskému dvoru.
Citlivé vnímání barev se v Japonsku promítlo také do tradičních řemesel, textilu a umění. Výběr barev na kimonech, šňůrách kumihimo nebo v kaligrafii často odrážel roční období, společenské postavení i konkrétní příležitost. Japonci si po staletí vytvářeli mimořádně jemný smysl pro odstíny a jejich kombinace, díky čemuž vznikl bohatý svět barevné symboliky, který je dodnes důležitou součástí japonské estetiky.
Harmonie barev
Harmonie představuje jeden z nejdůležitějších prvků komplikované filozofie japonského národa. Její dosažení znamená v podstatě cíl lidské existence. Pronikání tohoto postoje je evidentní ve všech oblastech života stejně tak i v kombinacích barev.
V době Heian (794-876) byly sice určité barvy stále ještě vyhrazeny privilegovaný vrstvám populace, tj. přetrvávalo hierarchické pojetí barev, vedle něj se však jako známka dobrého vkusu začal prosazovat koncept slaďování barev podle striktně stanovených schémat, s perfekcionalismem sobě vlastním vytvářeli Japonci propracovaný systém harmonie barev. Tak vznikly v odívání barevné sestavy kasane no irome, „barevné kombinace vrstev“, „vrstvení barev“, většinou pojmenované podle názvů rostlin. Udávaly pravidla používání rubové (nebo nejspodnější) a lícové (či nejsvrchnější) barvy, např. sestava rozdělená do čtyř skupin podle ročního období.
Japonci měli odjakživa zálibu v pastelových barvách. I když se v sestavách kasane no irome nevyhýbali základním barvám ani barevným kontrastům, je v japonském umění markantnější užití pastelových a přechodných odstínů než barev čistých. Protože jich znali mnohem víc než třeba národy evropské a nestačily by jim klasické termíny jaké používáme my Evropané, vypomohli si Japonci poetickými názvy inspirovanými zejména oblastí flóry a fauny. Velký slovník japonštiny z roku 1995 uvádí celkem 350 barevných odstínů. Jen fialových a purpurových odstínů znají Japonci jedenatřicet, šedivých jedenadvacet, zelených třiašedesát a dokonce i bělob je zde uvedeno sedm.
Dovolím si tu pro zajímavost uvést 31 odstínů fialových barev
- Murasaki (紫) – klasická purpurová
- Kodai-murasaki (古代紫) – starobylá purpurová
- Edo-murasaki (江戸紫) – „edo“ purpurová s modrým nádechem
- Kyō-murasaki (京紫) – kjótská purpurová s červeným tónem
- Shikon (紫紺) – tmavě modrofialová
- Kokimurasaki (深紫) – hluboká tmavá purpurová
- Fukamurasaki (深紫) – sytě tmavá fialová
- Usuiro (薄色) – velmi světlá levandulová
- Usuhanairo (薄花色) – jemná květinová fialová
- Hanairo (花色) – květinová modrofialová
- Fujiiro (藤色) – vistáriová světle fialová
- Fujimurasaki (藤紫) – vistáriová purpurová
- Benifuji (紅藤) – růžovofialová vistárie
- Shion (紫苑) – barva hvězdnice
- Sumireiro (菫色) – fialka
- Ayameiro (菖蒲色) – kosatcová fialová
- Kikyouiro (桔梗色) – zvonková modrofialová
- Kakitsubatairo (杜若色) – tmavší kosatcová
- Aomurasaki (青紫) – modrofialová
- Nasukon (茄子紺) – lilek / lilková tmavá fialová
- Budounezumi (葡萄鼠) – hroznově šedofialová
- Ebizome (葡萄染) – vínově purpurová
- Murasakitobi (紫鳶) – hnědavě purpurová
- Kokiiro (濃色) – velmi sytá tmavá purpurová
- Keshimurasaki (滅紫) – tlumená vybledlá purpurová
- Futaai (二藍) – směs indiga a purpuru
- Hashitairo (半色) – poloviční světlá purpurová
- Ouchiiro (楝色) – světlá šeříková
- Botan (牡丹) – pivoňková purpurová
- Kuwanomiiro (桑の実色) – barva moruše
- Hatobairo (鳩羽色) – holubičí šedofialová
Tyto názvy pocházejí hlavně z tradičních japonských textilií, barvířství a dvorské estetiky období Heian a Edo. Mnoho odstínů bylo po staletí symbolem císařského dvora, buddhistických hodnostářů a vysoké aristokracie, protože purpurové barvivo bylo velmi drahé.
Purpurová barviva se získávala několika různými způsoby, ale nejcennější a historicky nejvýznamnější byla z rostliny zvané murasaki (Lithospermum erythrorhizon). Z kořenů této rostliny se získávalo vzácné červenofialové barvivo obsahující pigment šikonin.
Barvení bylo velmi náročné protože:
• rostlina rostla pomalu,
• potřebovala specifické podmínky,
• z jednoho množství kořenů vzniklo jen malé množství barviva,
• odstín se často nanášel v mnoha vrstvách.